08/02/17

Jsi tu patnáctý den.

Ještě před pár dny ses cynicky smála předpovědi počasí o arktické zimě o mínus pěti stupních. Pak přišel vítr. A sníh. Velké poetické vločky pomalu se snášející k zemi. V noci je nahradila poctivá chumelenice. Tvoje sklepní okno bylo ráno do poloviny zaváté a ve vaší ulici jako by se zastavil čas - několik sousedů ještě stále nesundalo vánoční osvětlení. Ta nešťastná zaseknutá přehazovačka ti nakonec přišla vhod, na kolo by tě teď stejně nikdo nedostal. 

Máš za sebou perný den. Z postele se vyhrabeš až se třetím budíkem. Kafe došlo. Tak čaj. Rychle dočíst ten impresionistický román, který tě tolik rozčiluje. Nakrmit škrundající bříško zbytky z lednice. Omotat se šálama a vyrazit na nákup. Z nákupu rovnou na schůzku do studentského domu, je těžké působit v pohodě, když se tě právě tvoje ženství snaží vyřadit z provozu. Zase sis nepřibalila ty růžové pilulky. Nakonec si plácnete, že teda přijdeš na sobotní týmové hygge, protože od teď jim budeš vypomáhat, a utíkáš na exkurzi do knihovny. 

Odsedíš si přednášku, uždibneš sušenky, co zbyly z vernisáže, ukážou ti pár zákoutí i vyhlídku na město, ale tebe nejvíc zajímá, kde ti dají tu dočasnou kartičku, protože shánět si materiály pokoutně tě přestává bavit. Přijdeš na řadu, čekáš a čekáš a pak se ti ušatý Dán za pultem hrozně omlouvá, stroj na kartičky se mu pokazil. Nevadí. Už stejně musíš jít, Zuza tě celé odpoledne zásobuje novinkami o falafelu, který připravuje k večeři. Bydlí na koleji za městem, na té, co ti ji taky přiznali, ale našla sis něco lepšího. Znáte se už od své první letní školy, trochu tě to bydlení mrzí. Ale jen trochu, svůj sklep bys neměnila.

Máš zato, že dostat se ke správnému autobusu zvládneš i bez mapy, takže cestou brnkneš mámě, jenže najednou místo místní business univerzity stojíš u botanické zahrady.  Zapovídala ses a zapomněla odbočit. Abys svou nepozornost napravila, poskočí ti step counter o další dva tisíce kroků. Zastávka je plná studentů, slyšíš češtinu i slovenštinu, špicuješ uši. Autobus má 8 minut zpoždění, ale nakonec do toho zpropadeného Tilstu dojedeš. Dostaneš falafel, a hummus a kafe s baileys a ještě půl hrnečku baileys k tomu. Koukáte na dánské reality show Svatba na první pohled a Sami v divočině, protože vám to připadá jako skvělý nápad.

Už když čekáš na autobus zpět do města, vybije se ti telefon. Sleduješ stanice na obrazovce a čekáš na tu svoji a najednou ti dochází důvod, proč nepřichází. Stojíš bůhvíkde, v téhle čtvrti jsi poprvé, mrtvý telefon žmouláš v ruce. Buď budeš čekat 40 minut na jiný autobus, nebo se pokusíš najít svou původní výstupní-přestupní stanici. Dedukuješ. Po patnácti minutách poděkuješ svému orientačnímu smyslu, dovedl tě na správné místo. Tmou a hustým sněžením, promrzlou a profouknutou.

Doma se tomu zasměješ. Zuza ti připomíná, že tenhle den končí už za 49 minut a zítra to bude lepší. To teda. Zítra spolu půjdete na devadesátkovou pártošku, dost jste to promyslely, vyjdete si v matchy kostýmu.

Vlastně nekostýmu, nehodláte do toho investovat ani korunu.