čtvrtek

26/01/17

Jsi tu druhý den.

Předevčírem tě vyzvedli na nádraží. Milí lidé. Taky holka, co ji znáš víc než půlku svého mizerného života bydlí skoro za rohem. Nemůžeš uvěřit té náhodě, že se vaše cesty zase kříží. Víc než tisíc kilometrů od domova. Včera tě hřálo u srdce, že jsi strávila večer s lidmi, co tě nejen pozvali na večeři, ale dokázali i to, že ses s nimi cítila jako doma. Seděla jsi na cizí pohovce, s lidmi, které jsi viděla podruhé v životě, nechávala ses porazit v mortalkombatu a cítila ses vítaná.

Dnes tě vše tak vyčerpává. Byrokracie. Nezávazná konverzace. Stejné otázky, opakující se gesta, naučené odpovědi. Odkud jsi? Máš kolo? Co studuješ? A už umíš dánsky? Páni! A co z tebe bude, až dostuduješ? Kde bydlíš? Ty se máš! Kdes k tomu přišla?

Celé studium se snažíš udržet si svou pověst. Proplouváš ročníky, seš tak trochu pyšná na to, že patříš k těm, co jim to docela pálí. Že se v hodinách dokážeš vyjádřit prakticky k čemukoliv. Vždyť můžeš číst knížky v originále. Můžeš objevovat gramatické chyby ve zprávách své rumunské koordinátorky. Můžeš mít radost, že se podílíš na překladu té knihy, co vyjde v květnu. Můžeš rozumět prakticky všemu, co říkají. Ale jsi mezi slepými jednookým králem.

Protože co je ti to platné, když sedíš u stolu a chybí ti slova. Uvědomuješ si svůj těžký přízvuk, snažíš se donutit svůj jazyk, aby dokázal nemožné. Chodíš po městě, posloucháš útržky rozhovorů a v duchu se snažíš napodobit jejich intonaci. Vyjadřuješ se ale tak neobratně. Jsi zvyklá být sofistikovaná, ale teď si připadáš jako pětileté děcko.

Nutíš se nepřepočítávat z korun na koruny. Chodíš po krámě, bereš do ruky věci a pak je zase vracíš, protože ti něco v hlavě sepne: krát čtyři. Krát čtyři. Máš pocit, že budeš přežívat jen na tom tmavém, sladkém chlebu, co se tak snadno zajídá.

Dáváš si předsevzetí nebrat si na sebe regnjakke pokaždé, když z okna vidíš šedou oblohu. Těžké nebe, chladný vzduch, co ti zkroutí pečlivě vyrovnané vlasy, ocelově šedé moře, se učíš brát jako standard.

A věříš, že až jednou vysvitne slunce, bude to nejšťastnější den tvého života.

1 komentář:

  1. I ty poéto paviáne!

    Ať se daří, nejen v DK, ale i s blogem. Ani nevíš, jako mám radost, že zase bloguješ. <3 Shodou okolností jsem o tom pár dní zpět přemýšlela, ještě, než sis začala dělat promo. :D

    OdpovědětVymazat